Pokud existuje památný strom českých paleontologů, je jím nejspíše stařičká plánička vévodící téměř 200 let světoznámým paleontologickým lokalitám „pod hruškou“ u silnice ze Skryjí do Týřovic. Je posledním žijícím svědkem slavných dob výzkumů J.Barranda v první polovině 19. století, který odsud popsal nálezy unikátních vývojových stádií trilobitů od larvičky až po dospělce, například druhu Sao hirsuta.
Od Barrandových počátků výzkumů, se v její blízkosti postupně vystřídali generace vědců a sběratelů zkamenělin: I. Hawle, J.M. Šáry, O.Novák, J. Kušta, J.Kuthan, J.F. Pompeckj, J.J. Jahn,V.Smetana, J.Šuf, R.Růžička, F.Prantl, J.Jarka, V.Opatrný, A.Přibyl, M.Šnajdr a mnoho dalších.
Proč vlastně píši tyto řádky? Byla svědkem i mých sběratelských začátků a byl bych rád, aby tu mohla spokojeně vegetovat třeba za sto let, toliko vše. Doba je plná převratných přehmatů a a nevidím žádnou jistotu, že nemůže padnout za oběť nějaké „vyčišťovací“ akci člověka o kterém by i soudruzi svého času prohlásili, že „aktivní blbec je horší než třídní nepřítel“.
Ona si jistě zaslouží právní ochranu a co vlastně brání tomu, aby byla prohlášena památným stromem, přimlouval se za to již Dr.F. Prantl v roce 1947. Pracovníkům CHKO Křivoklátsko se v rámci skryjsko-týřovického kambria zdařila řada záslužných počinů, snad je tyto řádky inspirují v jejich další bohulibé činnosti…
Ps: Když jsme se společně s O.Fatkou a M. Doubravou v létě 1976 pokoušeli čistit starou lokalitu zasypanou v cca 2-3 m hluboké jámě, překvapil nás tenkrát fakt, na jak drobounké kousky je břidlice roztlučena a jak je chudá na fosílie. Z toho jsme usoudili, že staříci museli břidlici velmi pečlivě roztloukat a brát téměř všechny fosílie co našli.To velmi kontrastuje s novodobou sutí, tvořenou značně velkými (3-10 cm) bloky břidlice, plnou drobných fosílií, včetně vývojových stádií trilobitů.
S pozdravem V.Vokáč, mailto:lichas@seznam.cz, 18.2.2010
V letošním roce (24.8.09) oslavil padesáté narozeniny, významný soukromý paleontolog a můj největší kamarád Milan Doubrava. Dovolte proto přátelé, malou vzpomínku na minulých 42 let, co jej znám.
S Milanem jsem se seznámil v polovině druhé třídy (1967), kdy jsem se přistěhoval do Plzně a kdy jsme si hned padli do oka.
Oba nás velmi zajímal pravěk a tudíž zkameněliny v okolí našeho bydliště, tj. karbon a ordovik.
Jediným paleontologem, profesionálem v Plzni, byl v té době Dr. Jaroslav Kraft ze Západo-českého muzea, který nám určoval první nálezy a za kterým jsme oba chodili do budovy pivovarského muzea, kde tehdy sídlila přírodověda. V té době jsme založili náš TRILOBOS KLUB, jehož jsme byli jedinými členy. Čilé kontakty jsme měli od počátku 70 let též s Michalem Merglem, kterého jsme potkávali hlavně v terénu. Zhruba od poloviny 70 let jsme společně začali navštěvovat pány profesionály především v ÚÚG: Dr. I.Chlupáče, V.Havlíčka a hlavně náš velký trilobitářský vzor Dr.Milana Šnajdra. Dodnes mám na paměti, jak jsme jako 14letí, po zazvonění poslouchali s uchem na překližkové příčce, zda uslyšíme šouravé kroky pana doktora, protože to slibovalo, až několik hodin nadšené diskuse a přísun nedostatkové literatury.
Paleontologie se pro nás stala drogou, která nám pomáhala se přenést přes jinak otřesný společenský marasmus těch let.
V roce 1975 jsme se seznámili s Pepíkem Moravcem a o něco později i se Slávou Grigarem a Petrem Krýdou, kteří tak přibyli do terénní party.
Dodnes vzpomínám s jakým nadšením jsem četl dopisy od kluků, když jsem od podzimu77 do podzimu 79, sloužil vlasti jako tankista v Kežmaroku a Martině. Milan si vojny moc neužil, byl jen půl roku v Bechyni(1980).
V roce 1979, nás pět založilo Plzeňskou paleontologickou sekci, která je funkční dodnes. „Schůze“ sekce se tenkrát konali každý týden, kdy jsme v některé z oblíbených restaurací, spřádali plány na víkendy a vedli dišputace.
Časem se především výroční akce na lokalitách v okolí Koněprus Hýskova a Bubovic staly vyhlášené, takže jezdili i další kolegové František Hartl, Přemek Košan, Olda Karoušek, Venca Rákosník a Dr. Jiří Vaněk. Zdvořilostními návštěvami nás poctili občas též Dr.I.Chlupáč a Dr.V.Havlíček.
Milan a Sláva rádi hrají na kytary, takže večer je vždy o zábavu postaráno a proto nás mají dodnes místní domorodci v různých částech „pražské pánve“ v stálém povědomí.
Milan byl také zručným výrobcem tehdy totálně nedostatkových geologických kladívek, která vyráběl z velmi kvalitních materiálů a jenž dodnes používá řada kolegů.
A byl to opět Dr. Jaroslav Kraft (ano Petře) , který nám jednou v polovině osmdesátých let povídá: Proč, když máte takové nálezy atd., nezkusíte něco napsat, třeba to projde? Byla to pro nás obrovská vzpruha, protože jsme měli již rozsáhlé sbírky, plné zajímavých věcí. Milana nejvíce zajímali harpetidní trilobiti, mě trilobitová společenstva kopaninského souvrství ve kterém jsou tito trilobiti u nás nejhojnější, což předurčovalo naše společné sběry. V roce 1985 Milan objevil nově zbudovanou lesní cestu vedoucí z vrchu Damil do osady Koledník.Odkrytý profil silurem se zde ukázal paleontologicky velmi zajímavý a dlouhodobé sběry poskytly neobyčejně bohatý paleontologický materiál, mimo jiné 5 nových taxonů trilobitů.
Nelze zapomenout, jak jsme odsud společně shromažďovali materiál k vzácnému, novému cheiruridu, rodu Crotalocephalus. Po mnoha dnech hledání v rozmezí cca 2let jsme měli několik pygidií, hypostomů a pouze 4 fragmenty kranidií. Při jednom hledání s námi byl i Pepík Moravec, který nalezl překrásné kranidium, které nám nezištně věnoval. Proto jsme nový druh nazvali Crotalocephalus moraveci. Pikantní bylo, že pouhý rok po uveřejnění (1990) byl tento druh nalezen i ve stejně starých sedimentech Španělska, jak nás informovala Dr.I. Rábano. Přispěli jsme tak „svojí troškou do mlýna“ že se tato trilobitová fauna oprávněně nazývá faunou „českého„ typu.
Milan měl vždy ve velké oblibě klabavské souvrství, s buldočí vytrvalostí prohledával dlouhá léta skrývky starého lomu Hlava u Komárova. Patrně nikdo, mimo M. Mergla nevěnoval této, na trilobity extrémně chudé lokalitě, takové množství času.Výsledky se však dostavily, Milan zde nalezl řadu zajímavých fosílií, například materiál k taxonům Ectillaenus advena a Cyrtometopus, který nebyl do té doby z Barrandienu znám.
Milan Doubrava je majitelem vědecky cenné a poměrně velké sbírky (cca 3000 ks) především trilobitů, hlavně ze skryjsko-týřovického kambria, ordoviku (hlavně klabavské a šárecké souvrství), siluru (motolské a kopaninské souvrství) a koněpruského devonu, kterou průběžně rozhojňuje, dále je dlouhodobým donátorem řady veřejných sbírek.
Milý Mildo, přeji Ti, hodně zdraví a osobní spokojenosti v dalším životě, protože jen to dává sílu a chuť, pokračovat v námi milené Trilobitologii.
S pozdravem Tvůj Vena V.
Bibliografie článků Milana Doubravy:
Vokáč V.- Doubrava M.(1990): Crotalocephalus moraveci sp.nov. (Trilobita) from the
Silurian of Bohemia.- Věstník Ústř.Úst.geol. Praha.
Doubrava M.(1991): New representatives of the family Harpetidae Hawle – Corda,1847
(Trilobita) from the Bohemian Silurian.- Věstník Ústř. Úst.geol. Praha.
Doubrava M.(1999): Discovery of Cyrtometopus Angelin,1854 (Trilobita) in the Klabava
Formation (Arenig) near Komárov (Prague Basin, Czech Republic)-
Palaeontol.Bohemiae, Praha.
Doubrava M.- Vokáč V. (2004): Ectillaenus aff. advena (Barrande,1872) (Trilobita) from the
Arenigian (Klabava Formation, Lower Ordovician) of the Prague Basin
(Barrandian, Bohemia)- Journal of the Czech Geological Society, Prag.
Ps: Poslední výroční akce sekce, konaná dva dny počátkem září u Koněprus, na počest Milanových narozenin, byla po všech stránkách, opravdu nadmíru vydařená. Zůčastnili se jí
Milan Doubrava, Sláva Grigar, Petr Krýda , Míra Šinágl, Pavel Zavaďák a Václav Vokáč.
V posledních letech jsou slyšet z různých zdrojů časté, z části opodstatněné, nářky na adresu šáreckých konkrecí, jak rapidně mizí a jak je třeba zpřísnit jejich ochranu atd..Zmíním se zde krátce o svých zkušenostech. Když jsme společně s Milanem Doubravou, na konci 60 let začali sbírat „kuličkové“zkameněliny, nebyl problém, například v Oseku pod dráty, za hodinu nasbírat tašku celých kuliček. Po podzimních deštích, leželo místy krásně omytých, namodrale zářících kuliček, jako švestek v sadu. Sběratelů sbíralo málo, a na Rokycansku jsme tehdy občas potkávali pány Chvátala se synem, Putzgera, Hedvičáka, Dr.J.Krafta a z naší nastupující generace M. Mergla. Převážně se chodilo pěšky z nádraží, takže množství kuliček které jsme byli schopni z pole odnést bylo limitováno.
Dnes se tzv. „bramborové“ paleontologii věnuje podstatně větší množství lidí, převážně motorizovaných, schopných „obrazit“ za den i několik lokalit. Sběratelství je tak jedním, ale ne jediným důvodem, proč jsou v současnosti lokality značně exploatovány, odhaduji tak na 10-50%. Nejvíce vysbírány jsou ty plochy polí, kde podloží tvoří klabavské břidlice (vyorávané až „na den“) a hlíny nad nimi nejsou obohacovány vyvětráváním z matečných hornin. Hojnější výskyty se tak „scvrkávají“ na často izolované partie, kde podloží tvoří známý, bělošedý jíl, nebo ojediněle, přímo primární šárecké břidlice, jako např. na břehu rybníka Sv.Štěpána u Mýta.
Zhruba před 10 lety, proběhla na polích u Oseku a Dílů, výměna stožárů el.vedení. Pro zvětšení základových patek, byly vyhloubeny poměrně široké (cca 4×4m) a hluboké (cca 3m) základové jámy, které místy zastihly až šárecké břidlice. Na malém poli lemující dálnici u Dílů, jsem shledal tuto situaci: vrstva ornice (cca 50cm) plná téměř výhradně fragmentů konkrecí. Níže, hlíny přecházejí v polohu (zde 1,5m) bělošedého jílu přeplněného množstvím převážně kompletních konkrecí. Pod jíly vystupují silně rozvětralé, slídnaté, šárecké břidlice, plné kompletních konkrecí a na vzduchu se rychle rozpadajících polokonkrecí. Jsou tak konkrece v těchto místech, povrchovými sběry nevyčerpatelné.
Dříve, především v dobách soc.zemědělství byl výše zmíněný bělošedý jíl místy hlubokou orbou vyoráván na povrch, kde tvořil z dálky viditelné a přednostně vysbírávané „bílé fleky“.
V posledních 20 letech, lze pozorovat téměř všude změlčení prováděné orby (úspora nafty) a mizení těchto jílů na povrchu. A to je podle mého názoru druhý důvod mizení konkrecí na lokalitách. Třetím důvodem a nejhorším, je fyzická likvidace lokalit spojená s masivním stavebním ruchem, posledních let.
Přestože se již více než 20 let intenzivnímu sběru šáreckých kuliček nevěnuji, nevidím na tomto druhu sběratelství nic špatného, zvláště když je prováděno zkušenými, nebo alespoň poučenými sběrateli, spolupracujícími s odbornými pracovníky. V tomto směru je vzorová spolupráce s Dr. Fatkou, Merglem a Budilem. Z těch, kteří již nežijí to byli z mého pohledu především páni Doktoři J.Kraft, I.Chlupáč, V.Havlíček, J.Vaněk, M.Šnajdr, I.Pek a L.Marek.
Václav Vokáč, lichas@seznam.cz
Jak nás upozornil dr. košťák, jeho překlep s ellipsocephalem není ojedinělý:
http://paleo.iowa.uiowa.edu/Adrainlab/pubs/assets/Hughes%20et%20al%201999.pdf
http://zipcodezoo.com/Animals/E/Ellipsocephalus_germari/
http://www.trilobiten.de/Pictures/E__hoffi/e__hoffi.html
Takže nezbý než dotat, že Anomalokaris byla psovitá šelma.
Co si má ubohý amatér počít? Sleduje odbornou litaruturu té ráže, které rozumí, a čerpá z ní znalosti. Protože nevím nic o trilobitech, uvědomuji si, že o ostatních zkaměnělinách a fosiliích nevím už vůbec nic. A proto jsem investoval včetně poštovného čtyři stovky a koupil si knihu Dávný svět zkaměnělin od pana Martina Košťáka. (nakladatelství Granit). Otevřu v pasáži, která je mi nejbližší - trilobiti - a co nevidím…
Pokud je zbytek textu, který nedokážu posoudit, stejně kompetentní, pak bych měl asi od autora požadovat vrácení peněz. I když - asi to neudělám, jsou tam alespoň pěkný fotky…
(upozornění na tento text bylo zasláno autorovi s informací, že jeho případné vyjádření rádi zveřejníme)
Po dlouhé době jsem navštívil Felbabku. Během jedné hodiny kopání na mě přišli dva lesníci a vyhodili mě z jámy. Nejdříve mi nadávali , že jsem určitě komerčák a že to tam likviduju jen za účelem zbohatnutí.Po dlouhé debatě ,když jsem jim vysvětlil , že jsem pouhopouhý sběratel,mi začali nadávat, že tam jsou podkopané stromy,že na haldě kamení co tam je už nikdy nic neporoste a že je na čase aby si to někdo pěkně odskákal. Co je však nejhorší je to, že je doba hájení a do lesů na vrchu Ostrý a v jeho okolí je celý červen a celý červenec zákaz vstupu mimo lesní cesty do lesa. Pod pokutou 10.000,-kč. Vše je možné se dočíst na stránkách obecního úřadu Felbabka. (odkaz http://www.felbabka.eu/index.php?idh=2&idv=3&idc=132). Lesáci mě ve finále nechali v klidu si zbalit své věci a odejít,ale pohrozili mi, že každé kopání budou okamžitě řešit přes policii. Oni prý kopání slyší na dálku a celý červen a červenec dělají v lese velmi časté kontroly.To však neznamená,že po červenci dají pokoj,kontroly budou probíhat i nadále.
Varuji proto všechny své přátele.Nechodně (pokud nemusíte na Felbabku) minimálně do doby než přestane platit zákaz vstupu do lesa !!!!!!! Hrozí Vám docela znatelný finanční postih.Lesáci už nebudou nikoho varovat a rovnou ,když uslyší kopání,volají na policii,která samozřejmě zasáhnout na místě musí.
Situace na Felbabce skutečně začíná být neúnosná a ty podkopané stromy co tam jsou, jsou asi to nejhorší co tam mohlo vzniknout.Naštěstí !!!! jsou už oba dva stromy až na povrch zaházeny sutí a tak nehrozí jejich bezprostřední zřícení. Prosím všechny !!! Nepodkopávejte na Felbabce stromy, chraňte tam co nejvíce přírodu,jinak o tuto jinak velmi zajímavou lokalitu navždy přijdeme. Myslím si , že je tam ještě dost zkamenělin pro každého ,ale chce to kopat s rozumem.Lesníci říkali, že už se s dírama na Felbabce blížíme k cestě,což jim také vadí a mělo by zůstat jen u původních děr které už stejně nikdo nezachrání.Jakékoliv rozšiřování akorát spěje k tomu, že nás lesáci skutečně nebudou mít rádi a nebudou nás tolerovat jako tomu bylo doposud !!!!!!
Berte toto varování jen jako doporučení,rozkazovat Vám nic nemůžu,jen nechci ,aby kdokoliv z mých přátel a kamarádů dostal zbytečně pokutu za něco co ve skutečnosti ani neudělal.
S pozdravem Roman - Šachíno
Příbramského rodáka docenta doktora Oldřicha Fatku široká veřejnost prakticky nezná, z globálního úhlu pohledu však jde o jednoho z nejúspěšnějších českých paleontologů současnosti.
Docent Fatka popsal řadu nových druhů fosilních živočichů a rostlin, ještě víc druhů zrušil, a těžiště jeho práce spočívá v mikrofosilích - v něčem, co je obvykle alespoň půl miliardy let staré a pouhým okem to vůbec není vidět. Nejen o fosiliích, i o peklech, která už postihla tuto planetu, jsme se bavili na jeho kmenovém pracovišti - na Přírodovědecké fakultě UK.
Kolik jste popsal nových druhů?
Já nejdu po novejch. Já se spíš už cítím ve fázi přechodu kvantity v kvalitu. Mým cílem není popsat nové taxony – vyčlenit a odlišit nové druhy, ale podívat se, jak vypadá morfologie a struktura toho co se nám zachovalo, vyhodnotit tyto zbytky z hlediska funkčně-morfologického a pokusit se o to, co by moderní paleontologie měla dělat. To znamená snažit se o co největší biologizaci, pokusit se použít biologické přístupy, protože paleontologie je věda stojící mezi geologií a biologií. Takže já nejsem autorem mnoha nových taxonů, jsem autorem prací, které se právě snaží z různých aspektů vzít právě ty informace, které jsou k dispozici u recentních živočichů a rostlin – tedy z biologie. A se zkušeností, kterou dnešní biologie má, se podívat na to, co udělali badatelé v paleontologii přede mnou z trochu jiného úhlu.
Ale abych odpověděl: Jsem autorem čtyř nových rodů a osmi nových druhů v různých skupinách bezobratlých živočichů a rostlin. Ale mnohem více taxononů jsem zrevidoval a provedl takzvaný „lumping“, dejme tomu česky něco jako sloučení. Máme „splitery“, kteří druhy tzv. štípou, poněvadž hledají v první řadě rozdíly. Pak se velmi rychle stanovují taxony, protože rozdíly se dají najít poměrně lehce. Já se spíše snažím o protisměr, to znamená podívat se ne na rozdíly, ale na to, co ty již existující druhy spíše spojuje. V biologických i v paleontologických disciplínách se proto počítám mezi lidi, které lze označit jako „lumpery“.
Bez ohledu na to, mám ve své sbírce dva trilobity, které jste popsal vy. A chci se zeptat, proč když najdete u řeky Litavky v Rejkovicích trilobita, tak nazvete Litavkaspis rejkovicensis. Proč jste ho radši nepojmenoval po sobě?
To je věc, která se ve slušné paleontologické společnosti nedělá. Nevím o žádném případě, že by nový druh člověk pojmenoval po sobě. Považuji za mnohem důležitější, že když se podívám na název zkamenělin, tak aby tam byl určitý prvek vztahu k oblasti, ke které autor cítí určitá osobní vazba. Litavka je jednou z řek, které vytvářejí krásné údolí. A ve chvíli, kdy v jejím údolí najdu nového trilobita, tak mi připadá naprosto adekvátní vložit do jeho názvu ten krásný prvek českého jazyka. Litavkaspis. A protože je to od vesnice Rejkovice – tak rejkovicensis.
Vy jste prý sbíral i vůbec nejstaršího dochovalýho tvora na planetě…
Ne na planetě, ale na území České republiky.
Mohl byste nám ho představit?
Co se týká makroskopických zkamenělin, u nás nejstarší živočich se nazývá Kodymirus vagans. Jeho systematické postavení není do dneška úplně ujasněné. Můj školitel Vladimír Havlíček z Českého geologického ústavu mapoval v šedesátých letech minulého století prostor brdského pohoří a objevil vložku jemných břidlic. A v ní na několika místech zjistil neznámou faunu - Kodymira. Na začátku devadesátých let minulého století jsme ve spolupráci s profesorem Chlupáčem a s docenty Krafty – otcem a synem - obnovili výkopy. A podařilo se nám na té lokalitě objevit další druhy, které nám umožnily podstatně lépe pochopit to, jak ta asociace byla vnitřně strukturovaná a jak celkově vypadala.
Teď vůbec nerozumím, co je asociace.
Asociace je v češtině poněkud vágně definovaný termín, vůbec se nedivím, že tomu nerozumíte. V češtině máme jedno jediné slovo, které může nějakým způsobem substituovat anglické termíny jako association, assemblage, community, a to je to společenstvo. Je to v podstatě souhrn toho, co se nám zachovalo z živočichů a rostlin, kteří žili a rostli v nějaké době a prošli do paleontologického záznamu.
Tedy to co žilo spolu?
To, co žilo spolu, ale zda to žilo v tom samém místě, těžko říct, protože část z z těch zkamenělých zbytků může být přesně v prostoru, kde původně živočichové a rostliny žili a rostly a část z nich mohla být přemístěna do toho prostoru, kde se pak najdou.
Vy jste tedy s Kodymirem objevili úplně nejstarší společnstva v České republice?
Ano. Nejstarší zbytky, co jsou vidět pouhým okem, protože od nás známe ještě ze starších hornin mikroskopické zbytky.
Jak jsou staré?
To se velmi těžko přesně měří. Čas v minulosti se dá hodnotit různými hledisky. Dá se říct, že Kodymirus je starý kolem pěti set čtyřiceti, pěti set pětatřiceti milionů let. To je spodní hranice. A to, co leží nad tím, tedy v nadloží, to je staré nějakých pět set dvacet pět milionů let. Takže Kodymirus žil v někdy v tomto časovém intervalu. Jinak život je podstatně starší. Předpokládá se minimálně kolem tří miliard let.
Jak ten život vypadal?
Vypadal velmi podivně. Naše definice života je totiž velmi výrazněně ovlivněna tím, jak vypadá dnešní život. Je postaven na uhlíku, na kyslíkaté atmosféře a na dějích, které jsou s tímto základním principem spojeny. Ve chvíli, kdy se dostáváme proti časovému proudu do období kolem těch tří nebo dvou miliard let, pak musíme započítávat informace , které nemůže poskytnout paleontologie ani geologie, ale astronomie a disciplíny, které se zabývají vznikem a vývojem vesmíru a planet. Atmosféra tehdy byla chemicky úplně jiná, nebyl tady volný kyslík. Hydrosféra tady zřejmě byla, ale fungovala podstatně odlišným způsobem než dneska.
V současné době má Země poměrně silnou chladnější část na povrchu a jádro je pořád ještě tekuté a horké. V té dávné době chladná část byla podstatně méně silná než je dnes a k vulkanické činnosti docházelo častěji a intenzivněji než dnes. Předpokládáme, že podobně jako dneska tady existovaly syntetizující organismy, které jsou autotrofní, což znamená, že vytvářejí organickou hmotu z anorganických součástí. Můžeme říci rostliny. Žily především ve vodním prostředí. Ale jejich přesné zařazení do našeho současného systému není možné, protože barviva, která u těchto organismů slouží jako základní kritérium pro klasifikaci, se nám nezachovala. Takže my nevíme, jestli v nich byly přítomné organely, které měly barvivo převažující zelené, nebo červené.
Jak je podle moderní geologie vůbec stará Země?
Nejméně čtyři miliardy let. Ale jak dlouho probíhalo astrální období před tím, než vznikla na Zemi pevná část tedy kůra, to přesně nevíme. Ono to mohlo být všechno tekuté třeba dvě miliardy nebo i více let.
Teď jsme se dostali na začátek světa…
Budeme-li to definovat ve smyslu neexistence panspermatické teorie šíření života (teorie o tom, že život na Zemi přišel z vesmíru, který se spontánně šíří, pozn. aut.), můžeme to označit jako za začátek světa.
Můžu se zeptat na začátek světa paleontologa Oldřicha Fatky? Kterým momentem jste se stal paleontologem?
Stává se člověk paleontologem tím, že ví, že je paleontologie? Nebo se člověk stává paleontologem, ve chvíli kdy si odnáší první zkamenělinu domů, nebo se člověk stává paleontologem tím, že si řekne: a tohle chci dělat a realizuje toto rozhodnutí.
To třetí bych dal.
To bylo… No, střízlivým odhadem jsem ještě nechodil do školy. A bylo to pro mě natolik vzrušující, že jsem si řekl, že tohle je to pravý, co by mě mohlo v životě bavit. Já to dneska formuluji slovy, která pětileté dítě nezná, ale byla to věc, která mě už tehdy naprosto přitahovala. První trilobity jsem nacházel, když mi byly asi čtyři roky. Takhle je to minimálně s třetinou mých kolegů a kolegyň, kteří se paleontologii věnují.
Pak jste vystudoval gymnázium, Přírodovědeckou fakultu a stal jste se vědcem?
Stal jsem se geologem tehdejšího Ústředního ústavu geologického, protože to byla v té době vedle Akademie věd a některých muzejních pracovišť a Přírodovědecký fakulty jedna z institucí, kde se tento obor dal rozvíjet dál. V té době zde byli koncentrováni největší odborníci a specialisté, kteří nevycházeli jen z teorie, ale z dobré zkušenosti v terénu. Na začátku osmdesátých let tam byla garnitura lidí, kteří produkovali mapy vynikající kvality. Jezdil jsem tu do Krkonoš, tu na středočeský pluton, prosbírával jsem značnou část Českého masívu… Byla to pro mě škola, na kterou velmi rád vzpomínám.
Po nějaké době jste ale odešel na teoretičtější pracoviště.
Já jsem na Ústředním ústavu geologickém, dnešní České geologické službě dělal deset let. Pak, na začátku devadesátých let, v roce devadesát tři, jsem odešel to samé dělat na Technickou univerzitu v Berlíně, kde byl v té době tým šesti či sedmi diplomantů, doktorandů a asistentů, který se soustředil kolem profesora Erdtmana. Ten jako Němec obhájil doktorát v Norsku, pak odešel do Kanady, pak se uchytil na nějakých patnáct let ve Spojených státech a vrátil se zpátky do Německa. Nejdřív na univerzitu do Göttingenu a pak dostal profesuru v Berlíně. Tam kolem sebe soustředil skupinu lidí - v té době do pětatřiceti let - kteří zpracovávali podobná témata, jako jsem řešil tady já. Potkal jsem ho v roce devadesát na exkurzi na Východní Sibiři. Pozval mě do Berlína, kam jsem v roce devadesát dva přijel poprvé přednést přednášku a pak se tam k němu dostal v rámci badatelského stipendia Alexandra von Humbolta.
Co bylo dál?
Vrátil jsem se v roce devadesát čtyři na Přírodovědeckou fakultu v Praze jako odborný asistent, kterým jsem byl šest let, tedy do roku dva tisíce, a v roce dva tisíce jsem se habilitoval.
Já myslel, že působíte v Německu dodnes.
Nepůsobím, já tam jezdím jenom občas na stáže. Trvalé pracoviště mám tady tady. Ale Alexander von Humboldt Schtiftung je stipendium, které se snaží o celoživotní kontakty s absolventy. Takže když už mne jednou vybrali, tak je v podstatě automatické, že než odejdu do penze a nestane se nic mimořádného, tak mám jakýsi nepsaný nárok na dalších dvanáct měsíců stáže. Takže já jednou za dva, jednou za čtyři roky napíšu krátký projekt a jedu na různá místa v Německu na jeden až dva měsíce tu v projektu obsaženou problematiku řešit na některé pracoviště. Byl jsem opakovaně zpátky na Technické univerzitě v Berlíně, také na Technické univerzitě ve Freibergu a na institutu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Když kopu trilobity, dostávám se k vrstvám, který vypadají jako brousek, bez známek života. Pod nimi je spousta zkaměnělin, ve skále nad nimi nic. Co to je?
To je záznam toho, že se v prostoru, kde vznikaly tyhle horniny, něco dělo.
Třeba se měnila tzv. snosová oblast - když zapršelo někde mimo ten prostor, kde dnes kopete. Tím deštěm mohly být přineseny materiály do sedimentační pánve. Tyto horizonty mohou být podstatě dvojího původu. Buď někde dál explodovala sopka a dostalo se tak do vzduchu větší množství popela, který spadl, usadil se a tak mohl vzniknout Váš brousek. Tyto případy však nejsou příliš časté. A protože padl rychle, tak v tom popelu nejsou zkameněliny. Nebo někde zapršelo a déšť náhle do místa snesl plážové písky, především křemenná zrna.
Říkáte, že ony sopečné vrstvy nejsou příliš časté. Jak často všechno podobnou katastrofou zaniklo?
Úplně nejcharakterističtější je to třeba u nás v siluru (3. útvar prvohor, pozn. aut.) , jsou známy lokality, kde z vodní hladiny vyčnívaly sopky. Svatojánské vulkanické centrum a novoveské vulkanické centrum. Zde docházelo k dosti častému periodickému lokálnímu vymírání, protože po výbuchu sopky se vždy popeloviny dostaly do vzduchu, klesly do vody a protože toho popela bylo opravdu hodně, tak za prvé mohl ohřát vodu, za druhé mohl změnit její chemismus, a následně došlo ke změně celé asociace, společenstva. Živočichové a rostliny byli přikryti popelovinou a zachovávají se nám v tom jednom časovém řezu, prostě žije to, žije to, a zatímco v normálním sedimentu nám dva milimetry horniny vznikají tisíc let, tak tady došlo k tomu, že tři milimetry popela spadly během pár hodin a přikryly vše, co bylo předtím na dně pod tím popelem. Ti trilobiti byli senzitivní na chemismus vody, tak se nejdříve otrávili a potom se už nehýbali, takže nebyli schopni vylézt zpod toho popela ven. Tak vznikly tenounký „šmicky“, které máme v sedimentech zachovány třeba v okolí Loděnic. V některých úrovních máme na místě zcela zachovány asociace, které obsahují vše, co v tu chvíli zakrytí v tom daném prostoru žilo. Jsou to ekvivalenty našich Pompejí, ale v paleontologickém záznamu.
Proč máme my jako civilizace ty Pompeje jedny, zatímco v těch silurských vrstvách je jich tisíce?
Protože lidi jsou větší a je na ně potřeba podstatně větší spad popela, aby je to zakrylo. Na ty trilobity stačí tři milimetry popeloviny. Dále - lidi v Evropě existují pár desítek tisíc let. A navíc nejsme ve vodním prostředí, tam se usadí úplně vše a proto se i zbytky obvykle lépe zachovávají. Trilobiti měli tu smůlu, že voda příliš neproudila, navíc byli senzitivní na chemismus a docházelo k výbuchům podstatně častěji, protože oni „bydleli“ těsně pod tím „svatojánským Vesuvem“, který to na ně foukal každou chvíli. My, když víme, že někde je zvýšené nebezpečí sopečné činnosti, tak nedoporučujeme, aby se tam bydlelo. Trilobitům to nikdo neřekl a nikdo je nevaroval.
A není těch katastrof taky míň?
Těžko říct, já si myslím, že tohle je věc, kterou těžko objektivně zhodnotíme. Řekl bych, že by jich výrazně méně být nemělo. Ale to, co proběhlo ve svatojánském vulkanickým centru v souvislosti se sopečnou explozí, nemělo na moře o šest set kilometrů téměř žádný vliv a o tisíc kilometrů dál vůbec žádný. Šlo o lokální katastrofy.
A existovaly v minulosti nějaký globální katastrofy?
Budeme-li to definovat tak, že vymře většina živého, pak si myslím, že asi tady byla zřejmě jenom jedna globální katastrofa. To je ochlazení na konci proteozoika, prahor. V té době se odehrálo něco zcela mimořádného. Předpokládá se, že celý povrch zeměkoule byl pokrytý více nebo méně silnou vrstvou ledu a že vlastně oceány, pokud existovaly, tak existovaly pouze pod tím ledem. Země vypadající jako sněhová koule. Tato krátká perioda se v odborných kruzích nazývá „Ice House Earth“ – zmrzlý svět.
Fluktuací v teplotním režimu jsme od té doby, za těch šest set milionů let tady měli podstatně víc, ale nebyly to změny zřejmě tak drastické jako v tomto období. Tohle bylo zřejmě nejdrastičtější, co máme v geologickém záznamu, ale o těch dalších máme mnohem lepší informace nejen z hlediska živočichů a rostlin, ale i z hlediska biochemického vývoje a z hlediska toho, že můžeme rekonstruovat oscilace hladiny tehdejšího světového oceánu. To je terminus technicus, hladina světového oceánu. Oceány fungují jako vodováhy. Když máme chladnější období, tak se nám část vody koncentruje v polárních čepičkách, tudíž velké množství vody se dostává do formy ledu a dochází logicky ke snížení hladiny světového oceánu. Když máme teplejší období, tak čepičky roztají a máme zvýšení hladiny světového oceánu. To se nazývá „ice house“ a „green house“ periodami.
Je známo, jaké dopady na život měly ty menší tepelné změny?
To je jedna z věcí, která se dá označit jako jedna z největších nadstaveb paleontologie. My v podstatě vycházíme z bodových údajů. Ty bodové údaje sbíráme na jednotlivých místech se zkamenělinami. Dáváme je do určitého časového rozmezí. Ve chvíli, kdy máme pro daný časový řez dostatek bodových zdrojů z chladných, mírných, teplých i tropických oblastí, můžeme začít měřit něco, co by se dalo nazvat biodiverzitou. Tu můžeme charakterizovat biodiverzifikací, to znamená tím, jak jednotlivé typy živočichů a rostlin vypadají, jak jsou diverzifikovány. Nebo jí můžeme charakterizovat i tím, nakolik diverzifikované jsou způsoby života.
Každou chvíli slyšíme o biodiverzitě, ale je to fenomén těžko uchopitelný. Položím otázku: Jak můžeme měřit dnešní biodiverzitu, když nevíme, kolik druhů máme? Můžeme odhadovat určité obecné trendy pro jednotlivé skupiny organismů, které budeme analyzovat. Ale abychom udělali totální definitivní monitoring v jednotlivých časových řezech a z toho abychom provedli zobecnění, že teď se nám děje tohle, nebo tohle a skončí to tamhle, na to, si myslím, můžeme těžko dosáhnout. A jestliže jdeme proti času, tak se dostáváme do situace ještě komplikovanější. U některých živočichů a rostlin neznáme jejich způsob života. Takže pouze vazby na prostředí, které známe ze současnosti, můžeme aplikovat na společenstva v minulosti.
I pro současnou biologii máme pouze řezy v jedné časové úrovni. A ve chvíli, kdy budeme říkat, je to katastrofický, vymírají ve velkým pralesy v Jižní Americe, tak to nemá v principu bezprostředně nic společného se změnou biodiverzity. Protože u většiny počet taxonů, které nám vymírají, nedokážeme v tuto chvíli přesně vyhodnotit, jestli nám vymírají proto, že se nám změnilo životní prostředí a podmínky pro jejich život, a proto že už nemůžou žít dál, nebo proto, že už jsou natolik vyčerpaný v rámci vzniku, rozkvětu, diverzifikace a potencionálního zániku druhu či společenstva. A tohleto od sebe odfiltrovat je těžko řešitelný problém.
Rozumím tomu dobře, že v podstatě není známo, zda za dnešní vymírání druhů může člověk?
To nemůžeme jednoznačně a stoprocentně doložit. V tuhle chvíli nemůžeme říct: Změnili jsme biodiverzitu, jsme schopni změřit tu změnu a můžeme definitivně z té změny říct, že za to může. Ale já jsem sám přesvědčen o tom - byť pro to nemám a nemůžu mít důkaz - že můžeme být velmi blízko hranici, kdy se systém planety zhorutí jako domek z karet. Pokud jsme tu hranici už nepřekročili. Ve chvíli, kdy jí překročíme, už nebude cesty zpátky.
Položím jinou otázku, která se tady obecně nepokládá. Jak je na tom člověk v rámci ekosystému? My se ho snažíme díky našemu stále se zvyšujícímu počtu už jenom zneužívat, už jenom žít čím dál tím víc pohodlně, jenom brát a nepočítat s tím, že bysme taky měli něco vracet. Protože je nás už tolik, že Země nás sice ještě uživí, ale už dneska je tady obrovský množství populace, která musí žít ve velmi nuzných podmínkách proto, aby euroatlantická civilizace mohla dosahovat svého standartu. Náš standard už pro tu dneska existující populaci je v přímým konfliktu se zdroji, které jsou k dispozici. Nemůžeme všichni žít tak, že budeme mít auto, budeme mít letní dovolenou u moře, že budeme mít zimní dovolenou na horách. Většina z nás plýtvá. To si neuvědomujeme, nebo si to nechceme uvědomovat. A je tady dneska obrovský množství lidí, který žije pod životním standartem. Podíváme-li se na to i z hlediska paleontologický zkušenosti o vymírání, vzniku a zániku různých společenstev, tak jsem chtěl položit otázku: Kde jsme, v jaký jsme fázi vývoje? Vznikli jsme, uvědomili jsme si, že jsme, expandovali jsme, expandujeme dál a jsme v tom maximálním rozkvětu, nebo už přichází ten v paleontologickém záznamu nesčíslněkrát doložený konec?
Může tedy za globální oteplení člověk?
Teplotu měříme 300 nebo 400 let, z hlediska lidstva velmi dlouhá doba. Z hlediska toho, co hodnotí geologie a paleontologie velmi krátce a naprosto nedostatečně pro obecné vyhodnocení. Život, který opustil vodu, není starší než-li pět set milionů let. Čili před pěti sty miliony lety byl život výhradně vázán na vodní prostředí. A když se podíváme na to, jakým způsobem docházelo v tomto období ke změnám teplot, tak tři sta let ve srovnání s pěti sty miliony je extrémně krátký období. A podíváme-li se, jak vypadala teplota v minulosti, tak vidíme, že tady máme ta období teplejší, které nazýváme „greenhouse“, a máme období chladnější, která nazýváme „icehouse“. Průběžně se střídají, mají poměrně dlouhou periodicitu, ale to je jenom velmi hrubý pohled z velký vzdálenosti. Takže o dnešních změnách opravdu mnoho nevíme. Jestliže se ale podíváme na tající ledovce v Grónsku, na ustupující ledovce ve vysokých horách, pak je to věc, která by nás měla varovat. Měli bychom se snažit, abychom za to nemohli a abychom to výrazně neurychlovali.
Je to neuvěřitelné, ale na tento rok 2009 připadá již desáté výročí co zemřel vzácný člověk, pan doktor Vladimír Havlíček. Dovolím si proto malé osobní vzpomenutí na legendu české paleontologie, ohromného znalce Barrandiénu a jeho fauny.
Pana doktora jsem poznal zhruba v polovině 70 let, nicméně naše konkrétní spolupráce zapo-čala přesně 17.8.1982 ,kdy jsem od něj dostal dopis, kde kladně reflektoval na moji nabídku předání několika set kusů ordovických a silurských brachiopodů z mé kolekce do kolekce ÚÚG.
Od té doby jsem pro něj shromažďoval bráchy, jak jim říkával, které jsem nacházel při hle-dání pro mě zajímavějších trilobitů. Dodnes uchovávám dopisy, kde hodnotí darovaný mate-riál, druh po druhu a jak je hojný či vzácný a jakou má nález tam a tam biostratigrafickou hodnotu atd.
Pro mě nezapomenutelná jsou Naše občasná setkávání v ústavu a především pozdější pravi-delná sezení doma u Jiřího Vaňka, kde se při kávičce a sklence vína sedělo a diskutovalo o lo-
kalitách, společenstvech atd.(vzpomínáte F. Hörbingre, F. Hartle, M.Doubravo, P.Košane, V.Kozáku, L.Grigare, P.Krýdo, J.Valíčku ?).
Později, když jsem se naučil fotit zkameněliny, jsem pro pana doktora (když už byl v důcho-du) občas fotil materiál do jeho publikací, což se přiznám dalo často hodně zabrat a ne vždy byl výsledek dobrý (což posoudí každý kdo zkoušel vyfotit v relativně primitivních podmín-kách půlcentimetrové jádro hladkého brachiopoda ze tří pohledů…).
Nejraději však vzpomínám na terény, též s Jiřím Vaňkem a dalšími kolegy, kdy nám ukazo-val, kde dělal se Šnajdrem sondy při mapování v padesátých letech atd..
Jednou, v lomu Vozkop u Koněprus projevil zájem jít pěšky na vlak do Litně. Ale Vladimíre to je hrozná štrapáce, odvětil Jiří. Víš Jiří, já jsem to často chodíval už jako student a chtěl bych si to ještě jednou naposledy projít. Tak jsme místo pohodlného čekání na autobus v útul-né koněpruské hospůdce putovali s batohy vzorků do Litně, kde jsme se na Jeho přání ještě zastavili u hrobky profesora O.P.Nováka. Ta cesta pro něj musela být hodně namáhavá, proto-že v té době byl již vážně nemocen.
Jednou též, jsme jeli autem z Kosova do Srbska na oběd a zde zažili poněkud nepříjemnou záležitost. Podle kladívek které nám čouhaly z batohů nás identifikovali mírně opivnění dobrovolní ochránci přírody a dost vulgárním způsobem osočili. Po delší diskuzi, kdy se vše objasnilo, jsme se s nimi celkem spřátelili. Ukázalo se, že jsou z Berouna a že dělají v něja-ké místní fabrice, což by tolik nevadilo, jako to že o Českém krasu téměř nic nevěděli a chtěli hlavně chodit s plackou a honit si trička. Pan doktor to komentoval slovy: Chlupáčovi se něco podobného přihodilo také…(a já dnes dodávám: Pánové pozor při té ochranářské mánii, plete-te si na sebe bič…).
V roce 1994 jsme společně (též s J.Vaňkem) sbírali a později zpracovávali bohatý, ale druho-vě poměrně chudý materiál vinického souvrství z výkopu dálnice u Cekova. V jednom z dopi-sů jsem dostal od pana doktora originální báseň, kterou zde v nepozměněné podobě přepisuji:
Trilobites
Trilobiti od Cekova – tak to je paráda –
mám jich plnej koš i nůši – vlezte mě na záda.
Jsou tam pěkný cryptoliti – taky ňákej fukoid
sběratelské vášně půjdem – do hospody ukojit.
Jinak tohle naleziště – Zdrávas Královno -
je srab a samé klíště – stojí za /exkrement/.
Vzpomínek je mnoho, společné terény i s dalšími kolegy na Branžovech, Čeřince, Kosově aj. jsou nezapomenutelné, nicméně jak pravil klasik „Čas oponou trhnul“ a Nám všem, kteří jsme měli pana doktora Havlíčka rádi, které si hýčkal a pomáhal jim, nezbývá dnes než milá vzpomínka…
S pozdravem Váš Václav Vokáč
Ps: Můj email je: Lichas @ seznam.cz
